Navzdory faktu, že osobní zkušenost je nepřenositelná, pokusil jsem se sepsat zkušenost s poměry v naší stranické politice. Hlavní motivací k tomuto kroku je skutečnost, že jsem doposud v žádné publikaci na podobný vhled vysvětlující úpadek našich demokratických politických stran nenarazil.
Před pěti lety jsem bez jakýkoliv zkušeností s praktickou politikou vstoupil do základní organizace Strany zelených v Praze 4 (ZO SZ Praha 4). Našel jsem v ní pár členů občanských spolků a několik komunálních politiků v čele s Petrem Štěpánkem. Většinu však tvořili dlouholetí straníci, kteří si zhruba jednou za 6 týdnů přišli na schůzi ZO v klidu popovídat a poslechnout si stížnosti těchto komunálních politiků nad svou nemohoucností způsobenou fungováním v opozici a nedostatkem informací z vedení městské části a magistrátu. Především pak nedostatku informací jsem tenkrát přičítal skutečnost, že se v diskuzích většinou vedly prázdné řeči a všechna navržená usnesení se odhlasovala jednomyslně. Po té se většina s uspokojením rozešla domů.
Dnes již vím, že pravá příčina té jalovosti byla v něčem jiném. Stejně tak vím, že z pohledu profesionálních politiků šlo o životně důležitou činnost pro udržení jejich živobytí, které je postavené na důvěře spolustraníků a voličů. Jestliže tedy někdo naznačil nespokojenost s tímto stavem jako se zbytečnou ztrátou času, byl k všeobecné spokojenosti eliminován jako potížista. Šlo o udržení dlouhodobé osobní podpory vedení podle poučky technologie moci, že
„Je mnohem snazší a rychlejší si něčí důvěru získat, než ji následně ztratit“
Tato formule se plně projeví teprve v okamžiku, kdy určitému politikovi projdou bez větších následků takové kotrmelce, že člověku nad tím začíná rozum stát. Zářným příkladem v uplatnění tohoto pravidla vycházejícího z lidské přirozenosti většiny obyvatel je Andrej Babiš, kterému stále důvěřuje velká část veřejnosti.
Ale zpět k Zeleným. Náš volební úspěch v roce 2014 v rámci Trojkoalice umocněný následným úspěšným koaličním vyjednáváním znamenal, že se Zelení v Praze 4 a na Magistrátu hl. města Prahy dostali konečně k informacím a moci. Pro nás řadové členy ZO SZ Praha 4 se však tento úspěch projevil především znatelným poklesem četnosti schůzí ZO, která klesla prakticky na existenční minimum potřebné k volbě delegátů na stranické konference, či jiné formální úkony. Přičítal jsem to potřebě času pro zapracování našich na radnic aniž bych tušil, že tento jejich „klid na práci“ bude trvat celé čtyři roky. Nejhorší však byla skutečnost, že i během tohoto malého množství schůzí ZO se po odhlasování formalit stále držel režim mlácení prázdné slámy jako bychom nebyli na městské části Praha 4 a magistrátu ve vládě. Šlo převážně o debaty nad celostátními tématy, které politici Strany zelených z pochopitelných důvodů nemohli ovlivnit. Každý člen ZO se však k nim uměl vyjádřit, aniž by dříve musel vyvinout sebemenší úsilí se sběrem a analýzou informací.
V této atmosféře bylo pro politiky z radnice snadné upozadit probírání aktuálních kauz na radnici Prahy 4 či magistrátu například přesunutím navrženého bodu programu na konec schůze do bodu „Různé“, ve kterém byl rozpuštěn. Toto mělo devastující účinky na skladbu členstva naší ZO, protože postupně přestali na schůze ZO chodit a potichu (po dobrém) opouštět stranu ti členové, kteří byli schopní kritického myšlení. Tím v členstvu prudce vzrostl podíl těch, kteří vládli či byli zaměstnáni na radnici a věřících, kteří nekriticky přejímali všechny jejich názory. Počet členů naší ZO se neustále průběžně doplňoval o nově příchozí, takže se celkový počet členů skoro neměnil, ačkoliv za čtyři roky odešlo zhruba 50% z původního počtu členů. Tento dlouhodobý proces selekce členstva prakticky znemožnil funkci ZO jako zpětné vazby a mozkového trustu pro své spolustraníky na radnici. To mimo jiné vedlo i k chybám ve vedení MČ Praha 4 a zklamání mnoha místních občanských spolků, které se pokusím také vedle nesporných úspěchů popsat v samostatném textu nazvaném „Na promarněnou šanci Zelených ve vedení MČ Praha 4 doplatí i její obyvatelé“
Postupné hroucení vztahů uvnitř ZO SZ Praha 4 mezi lidmi z radnice a ostatními členy, kteří nezávisle analyzovali a kriticky pohlíželi na jejich práci lze popsat asi takto. Z počátku se člověk snaží omluvit neochotu a konkrétní chyby spolustraníků na radnici jako nedorozumění. Když už je jasné, že o nedorozumění nešlo, obhajuje to z přetrvávající důvěry a dobré vůle jako nevědomou lež, kterou lze odpustit. Důvěra se ztrácí až v okamžiku, kdy se lidi z radnice sami usvědčí z vědomé lži.
V tom okamžiku jsme dostali od Petra Štěpánka a spol další lekci z technologie moci, kterou by šlo zformulovat:
„Nemá pravdu ten, kdo pravdu říká, ale ten, komu věří více lidí“
Díky výše zmíněným dvěma pravidlům technologie moci není pro zkušeného politika problém vypořádat se s jakýmkoliv svým prohřeškem tak, aby neztratil svou podporu u věřící většiny svých spolustraníků a naopak ostrakizoval své kritiky. Jsou-li k dispozici nezvratné důkazy, je až neuvěřitelně snadné, jak je před věřící většinou zneviditelnit trikem
„Věcný spor přenes do osobní roviny a nikdo se už důkazy nebude zabývat“
Po takovémto osobním útoku zůstávají ve straně z členů schopných kritického myšlení buď jen ti s pevným žaludkem, kteří praktikují slova Václava Černého , že „život v pravdě není život v iluzi, ale bojovná existence“, anebo ti, kteří ustoupí od této skály, kterou nedokázali pohnout a vyčkávají v ústraní na lepší časy.
Selhání systému fungování demokratických politických stran tedy spočívá na straně řadových členů v přirozené lidské pohodlnosti či neschopnosti, díky které se nezabývají nezávislým vyhledáváním informací a jejich analýzou (kritickým myšlením), nejsou ochotni jít do střetu, nebo se moc snadno vzdávají.
Ze strany partajních profesionálních politiků a úředníků je selhání systému způsobeno pochopitelným osobním zájmem v prvé řadě si udržet živobytí a teprve pak háji zájem veřejný. Zde rozhoduje, kolik veřejného zájmu je jaký politik a úředník ochoten obětovat pro splnění svého osobního zájmu a kolik zaměstnává spolustraníků, což vede ke klientelismu.
Celý výše popsaný mechanismus je vlastní všem demokratickým politickým stranám. Liší se pouze v tom, jestli je u nich dominantní klientelismus (veliké strany s mnoha politiky a úředníky hájícími své živobytí – ODS, ČSSD), anebo jestli u nich dominuje politiky prováděná selekce věřících od kriticky myslících (malé strany neustále doplňované nově příchozími idealisty – decimace TOP 09).
Zlepšení popsané situace může přinést pouze větší počet kriticky myslících řadových členů demokratických politických stran, kteří své působení nevzdají při prvním vážnějším střetu s krutou vnitrostranickou realitou. To však logicky neplatí pro hnutí ANO, ve kterém demokratické mechanismy fakticky neexistují a vše je v něm postaveno na bezvýhradné loajalitě, tedy klientelismu systémovém.